Město Imotski leží ve vnitrozemí za pohořím Biokovo, zhruba na úrovni Makarské  a má přibližně 4500 obyvatel. Kromě toho, že je centrem pěstování zeleniny pro Makarskou riviéru a tudíž velmi poklidným místem, že zde téměř všichni motoristé jezdí výhradně auty značky Mercedes, že bylo v minulosti jedním z nárazníkových měst v obraně proti expanzi Osmanské říše na hranicích s dnešní Bosnou a Hercegovinou, má také dvě velmi krásné přírodní zajímavosti - Modré a Červené jezero.

Modré jezero má název odvozen od jeho modré vody. Jezero leží v 200 metrů hlubokém trychtýři, má oválný tvar, je 800 metrů dlouhé a 500 metrů široké. Hladina vody kolísá od 20 do 90 metrů, podle síly podzemního přítoku, někdy dokonce úplně vysychá. K hladině je možné serpentinovou cestou sestoupit a je možné se v něm i koupat. Místní obyvatelé zde pořádají soutěže ve skocích do vody z kolmých stěn a konají se zde i různé zábavné vodní radovánky, jako např. přehlídky v synchronním plavání mužů v dámských plavkách za účasti také českých turistů. 

Červené jezero, kde je  název dán červenou barvou skal strmých břehů, které obsahují oxid železa. Jezero je obrovským závrtem o průměru 200 metrů a hlubokým 480 metrů, jehož stěny nad hladinou jsou vysoké 200 metrů. Hloubka vody je v průměru 300 metrů. Podle posledních měření dosahuje dosud zjištěné dno 6 metrů pod úroveň mořské hladiny. K hladině jezera se nedá běžnými prostředky sestoupit. U jediného přístupného místa, a to pouze k dívání, na malém parkovišti u silnice, vyzývají často průvodci turisty k tomu, aby se pokusili dohodit kamenem  na hladinu jezera. Optický klam téměř kolmých stěn vytváří dojem lehkého úkolu, ubezpečuji však, že přes až nadlidské a opakované pokusy mnohých siláků jsem neslyšel jediné žblunknutí... 

Jezera vznikla  propadnutím stropů obrovských podzemních vápencových jezer a jeskyní a jsou pravděpodobně spojena pomocí podzemních kanálů s Jaderským mořem. Na útesech Modrého jezera se nachází zbytky středověké pevnosti, která prosnula statečností svých obránců proti Turkům. Pod hradem se dnes nachází fotbalové hřiště běžných rozměrů, u kterého zaujme na první pohled skutečnost, že bylo vytesáno ve vápencových skalách, včetně prostor pro diváky.  

V širším okolí Imotského se nachází i několik dalších menších propastí jako Galipovač, Knězoviča jezero či Lokvičićko jezero a dále zaplavené krasové pole – Prološko Blato a další. To jsou však místa, kam se běžný turista nikterak nedostane, nicméně jsem se pokusil sehnat a ukázat některá jezera na fotografiích z portálu města Imotski a jiných zdrojů. Další zajímavostí okolí města je obloukový tvar hranic s Bosnou a Hercegovinou, jehož tvar a vzdálenost byly dány dostřelem středověkého dělostřelectva od pevnosti. 

Na rozdíl od sousedních měst má Imotski vzdělavací systém složený ze základního a středního školství, a to již od dob Rakouska-Uherska (středoškolské instituce byly založeny v roce 1912). Ve městě se také nachází rozsáhlý areál bývalého kláštěra, v jehož prostorách je regionální muzeum s mnoha unikátními artefakty. 

Město je také známé svými karnevaly masek, jejichž tradice se dá vystopovat již ve středověku.

V Imotski začala v roce 2004 obnova starého kostela Panny Marie ze 14. století. Z památky dnes zbyly už jen obvodové zdi a rekonstrukce zahrnuje i stavbu originálního kamenného krovu. Kostel se nachází v lokalitě archeologického naleziště, které se zkoumá už několik let, a které odhalilo mnoho předmětů ještě z dob antiky.

První série cizích fotek ukazuje to, co se nafotit na výletě nedá - letecké pohledy města a jezer a také záběry z míst, kam se běžný turista určitě nevydá.

Druhá série - posledních patnáct - vlastních fotek z města Imotski vznikla při odpoledním výletě mikrobusem, sjednaného cestovní kanceláří Kalla (z Litomyšle) z místa pobytu v Baško Polje, se zastavením u vodopádů na řece Cetině a poté procházkou od pevnosti a Modrého jezera po městě Imotski a krátkém a intenzivním zkoušení dohodit kamenem na hladinu Červeného jezera... Fotografování je i zde poznamenáno silným sluncem a  hlavně naprosto nevhodným analogovým automatickým fotoaparátem Olympus AF120, jehož kvality byly následně ohodnoceny zahozením hodně daleko a neznámo kam. Při příštím fotografování digitálem už to bude určitě aspoň technicky lepší...