Smiřice leží v rovině při horním toku řeky Labe. U Smiřic se Labe rozdělovalo na nejméně tři ramena a během dlouhých let si přetvářelo svá říční koryta. Časté záplavy přinášely do tohoto kraje písek, štěrk a úrodnou červenavou půdu. Písek je uložen hlouběji pod ornicí a byl v posledních 20 letech těžen ve dvou písnících. Ještě dříve, než bylo Labe regulováno a veškerá jeho voda svedena do jednoho řečiště, rozlévala se řeka často do širokého okolí. Proto zdejší krajina bývala močálovitého rázu s porostem lužních lesů, které zde byly ještě ve druhé polovině 19. století. Protože ze stromů zde převládaly duby, byly v souvislosti se stavbou železnice prakticky všechny pokáceny a pořezány na pile (hlavně na železniční pražce a na telegrafní sloupy).
Přestože zdejší krajina nebyla nejschůdnější, na vyvýšenějších místech si lidé už od pravěku stavěli obydlí a budovali si zde osady. Svědčí o tom četné archeologické nálezy. Podobně vznikl i základ Smiřic. Na místě mezi dvěma rameny Labe vznikla nejdříve tvrz, která byla někdy v 15. století přestavěna na zámek. Kolem tvrze a zámku vznikla osada, která byla v roce 1659 prohlášena za město.
Přibližně 1 km na západ od Smiřic - v místě dnešního nádraží - byla osada Smiřičky. Po splynutí Smiřic a Smiřiček vznikly dnešní Smiřice.
Město bylo střediskem poměrně rozsáhlého smiřického panství. Majitelé panství vždy ve Smiřicích nebydleli a na zámku většinou pobývali správci a úředníci. Pozoruhodné je, že Smiřice neměly a nemají dodnes vlastní kostel. Ten dnešní - architektonicky velmi cenný - byl postaven na začátku 18. století a má v podstatě soukromý charakter - patřil totiž k zámku. Farnicky patřily Smiřice pod sousední obec Holohlavy, kde byla i v rámci smiřického panství důležitá fara. Smiřice neměly rovněž ani svůj hřbitov a zemřelí ze Smiřic byli pohřbíváni až do konce 19. století na hřbitově v Holohlavech. Stejně tak tomu bylo i se školou, která byla ve Smiřicích zřízena až ke konci 18. století - před tím chodily smiřické děti do sousedních Holohlav.
Smiřice si jinak zachovávaly charakter města. Bylo zde hodně řemeslníků, už od 16. století zde byl velký mlýn a pivovar. Několikrát do roka se zde konaly trhy. Město mělo povolen i solní obchod. Ve středověku bylo na okraji města i popraviště a město mělo určitou dobu i svého kata - provinilci byli vplétáni do kola, byla jim stahována kůže apod. Na konci 18. století poddanství, útisk a hlad vyvolal selské povstání, které bylo vojensky potlačeno.
Konec feudalismu a nástup kapitalismu přinesl i do Smiřic rozvoj průmyslu. Městem prochází železniční trať Pardubice - Liberec a ze Smiřic byla vybudována i obchodní dráha do Sadové. Ve městě byla vybudována velká parní pila s 10 stroji a téměř se 100 dělníky, cihelna se dvěma vypalovacími pecemi, cukrovar, sušárna čekanky (ročně jí zpracovala 20 vagónů), lihovar, zmodernizován pivovar a byl zde i velký mlýn. Kromě toho ve městě pracovalo velké množství různých řemeslníků. Smiřice byly hospodářským střediskem pro celé okolí. Již od roku 1862 zde byla Občanská záložna, od roku 1840 je zde poštovní úřad.

Počátky lihovarnictví ve Smiřicích sahají před rok 1755, kdy německý podnikatel M. Mautner (příslušník rodiny později známé pod jménem Malburg) v zámeckých budovách zřídil lihovar. V druhé polovině l9. století se závod rozšířil již v samostatnou továrnu. R. 1867 byla založena octárna, v létech 1881 - 87 se zde vyráběly i cukrovinky. Před první světovou válkou byla do závodu postavena nádražní vlečka. Kolem r. 1920 byl součástí tehdy největší smiřické továrny nejen lihovar, ale též čistírna lihu, likérka, draslovna, octárna, výrobna octanu olovnatého, hořčice a malinové šťávy i velkoobchod vínem. V době kampaně bylo zde zaměstnáno až I00 dělníků a 23 úředníků.
V budovách na zámeckém nádvoří se vařilo pivo. Bylo známé svou dobrou jakostí, k níž přispívaly i výborné sklepy u nádraží. Chladno v letním období se zde udržovalo navážením zásob ledu ze zimního období.

Zámecký kostel "Zjevení Páně"

Základní kámen byl položen roku 1699. Stavba však byla roku 1700 přerušena tragickou smrtí tehdejších majitelů panství, mladého šlechtického páru Jana Josefa a Marie Violanty ze Šternberku. Na smiřickém panství tak osiřela jejich tehdy roční dcera Marie Terezie Violanta. Zásluhou jejího poručníka, prastrýce Václava Vojtěcha ze Šternberku bylo ve stavbě kostela téměř po roce opět pokračováno. Roku 1711 se v kostele už křtilo.
Ke kostelu přiléhá čtyřboká věž vysoká 49 metrů. Byla dostavěna v roce 1705, na vrcholku je ozdobena osmicípou hvězdou. Ve věži je zavěšen zvon Egidius (sv. Jiljí) o hmotnosti 1400 kg, který byl ulit kutnohorským zvonařem Jakubem Ptáčkem v roce 1519. Vedle kostela je umístěno sousoší sv. Jana Nepomuckého z doby kolem roku 1730, které původně stálo v prostoru před zámkem. Vysochal ho pravděpodobně některý z žáků Matyáše Brauna.
Co se týká autorství stavby, je přisuzováno Kryštofu Dienzenhoferovi (1655-1722) anebo Janu Blažeji Santinimu (1677-1723). Nejde spolehlivě určit, neboť ve stavbě jsou prvky typické pro oba stavitele a stavební plány a písemnosti ke stavbě se nedochovaly, zřejmě byly zničeny při některém požáru, kterým Smiřice od té doby několikrát podlehly. V každém případě je kostel ceněn jako stavebně velmi hodnotná barokní stavba. U tohoto kostela se jedná o závažný článek při formování vrcholného (dynamického) baroka. Poměrně krátká doba jeho výstavby přinesla ojedinělý, kompaktní, slohově jednotný interiér.

* * *

Fotografování proběhlo začátkem září 2008.