Ten, kdo se trochu více potlouká po českých horách ví, že nejlepšími dny pro klidné a nerušené poznání jejich krás jsou pondělí až středa. Opět mi to potvrdilo pondělí 11.května 2015, kdy jsem během šesti hodin pobytu kolem Pradědu a úpatí Velkého kotle potkal celkem osm lidí, z toho šest Poláků, kteří v odpoledni sestupovali po asfaltce z restaurace na Pradědu... Kromě prožitého klidu jsem měl možnost fotit horské partie bez davů "z václavského náměstí".

Mým původním úmyslem pro tento den byl odpolední sestup a zpětný výstup Velkého kotle. Jenže pohled z úpatí do jeho hloubky ve mně vyvolal impuls o myšlence mé nenormálnosti takového úmyslu. Na Ovčárnu jsem se vrátit musel, neboť jsem měl na parkovišti auto, kterým jsem přijel od Hvězdy. Pak mě však napadla vlastní reálnější myšlenka - když ne prvotně sestup dolů a pak těžký výstup nahoru kotlem, proč neudělat prvotně výstup na Praděd a zpátky dolů k Ovčárně to už nějak zvládnout musím. Kotel počká, neuteče a jeho zdolání si napíšu do úkolů pro nějakou příští návštěvu Jeseníků...

Po delším boji s vlastním přesvědčováním jsem se od úpatí Velkého kotle vrátil na asfaltku a dál kolem Barborky kráčel na Praděd. Kdo to šel poprvé tak mi potvrdí, jaká je to protivná cesta - vrchol s vysílačem je stále po pravé straně, chvíli jste mu blízko, na chvíli zase úplně zmizí za stromy, aby jste průběžně zjistili, že jdete po spirále, která se pomalu blíží k vrcholu. Až obejdete téměř celý kopec a vysílač zhlédnete snad už ze všech stran, konečně se dostaví dřevěná socha starého děda, která vás vítá pod vysílačem. Přiznám se, že mě ta šneková asfaltová cesta tak otravovala, že jsem ve dvou místech popadnul do pravé ruky těžký Pentax z krku, levou rukou jsem si podepřel batoh a prachsprostě jsem vždy asi dvě stě metrů do toho kopce běžel, což mi psychicky dosti pomohlo...