První zmínky o Olomouci se datují k roku 1017, kdy byla Morava připojena k českému přemyslovskému státu. Olomouc, vyrvána českými Přemyslovci z područí Boleslava Chrabrého začala pod vedením knížete Břetislava svou pouť napříč historií. Za jeho vlády byl na místě starého hradiska vybudován nový hrad s rozlehlým předhradím, na němž stál také nejstarší známý olomoucký kostel sv. Petra, dnes už bohužel neexistující. Roku 1063 bylo v Olomouci knížetem Vratislavem obnoveno biskupství, o patnáct let později v roce 1078 založil kníže Ota Sličný nejslavnější olomoucký klášter Hradisko. Roku 1126 se stal biskupem Jindřich Zdík, z jehož vůle bylo sídlo biskupství přemístěno z kostela sv. Petra do chrámu sv. Václava.

V roce 1182 byla celá Morava sjednocena jako markrabství a Přemyslovský hrad ztratil svoji dominantní úlohu správního centra, postupně zanikl a na jeho místě bylo budováno kapitulní děkanství. Na počátku 13. století zemřel také poslední z linie olomouckých knížat, a vládcem Olomouce, jakož i celé Moravy byl jmenován markrabě, vždy některý ze synů současného českého krále. Napříč těmto zdánlivě nepříznivým okolnostem nastal v Olomouci prudký rozvoj hospodářství a kultury. Rozvoj města směřoval zejména na západ, směrem k městským tržištím, dnešnímu Hornímu a Dolnímu náměstí. V polovině 13. století bylo město obehnáno hradbami a prohlášeno za oficiálně založené.

Roku 1306 se v Olomouci se při tažení do Polska zastavil na návštěvě Václav III., poslední český král z rodu Přemyslovců. Byl zde zavražděn a po jeho smrti nastoupili Lucemburkové a s nimi přišel další významný rozvoj města. Olomouc, jako křižovatka cest, se stala největším centrem obchodu na Moravě. Město, kterému obchod přinášel nemalé zisky, čilý ruch na tržišti samozřejmě podporovalo a co víc, získalo různá královská privilegia, mezi nimiž bylo i právo vybudovat další tržnici.  Zároveň s rozvojem obchodu přišel také obrovský rozvoj stavební, zejména v oblasti církevních staveb. Z této doby pochází např. chrám sv. Kateřiny a chrám sv. Michala. Roku 1378 potom udělil markrabí pod nátlakem olomouckým povolení ke stavbě radnice.

V období husitských válek Olomouc nejenže revoluční hnutí nepodpořila, ale co víc, postavila se zcela radikálně proti. V Olomouci bylo dokonce popraveno několik desítek husitů, za což se správný olomoučan stydí ještě dnes. Obchodnímu rozvoji města husitství také příliš nepřálo. Obchodní cesty se v této neklidné době vyhýbaly nejen Olomouci, ale i celým Čechám a Moravě. Po husitských válkách se město dlouho vzpamatovávalo. Tohoto vzpamatovávání využila Olomouc k vybudování slavného orloje, dostavbě gotického chrámu sv. Mořice a přípravám na pozvolný příchod renesance.

V průběhu 16. století došlo opět k rozmachu kultury, na Horním náměstí rostly honosné paláce zbohatlíků, vesměs v renesančním slohu. V roce 1566 do Olomouce přišli jezuité, pozváni jsou především za účelem provádění rekatolizace. Založili koleje a gymnázium, které bylo během relativně krátké doby roku 1573 povýšeno na univerzitu.

Nadějnému rozvoji města udělala čáru přes rozpočet až třicetiletá válka. Napříč tomu, že zpočátku válečné útrapy město nepostihly, v roce 1642 padla Olomouc po krátkém obléhání do rukou Švédům. Ti zde potom zůstali na návštěvě dlouhých osm let a po jejich odchodu bylo město sraženo do kolenou. Olomouc byla z velké části zničena, z původních cca. 30 tisíc obyvatel zůstaly ve městě pouhé 2 tisíce. Zemské úřady, které byly z Olomouce zavčas evakuovány, se již nevrátily a statut hlavního města Moravy získává Brno.

Napříč řádění morů a požárů na počátku 18. století nastal v Olomouci opět stavební ruch. Kromě nových domů vznikl také soubor nádherných barokních kašen s antickými motivy a hned dva morové sloupy, Mariánský a Nejsvětější Trojice. Roku 1740 obsadil bez vyhlášení války Olomouc na dva roky pruský král Bedřich, po této zkušenosti byla Olomouc nadále stavebně rozvíjena s ohledem na další možné napadení. Toto řešení se ukázalo jako velmi prozíravé, protože necelé dva roky po dokončení opevnění, zařídil Bedřich II otestování funkčnosti. Prošlo na výbornou...

V průběhu 19. století neměla Olomouc, příliš dobré podmínky pro obrovský rozmach průmyslu, zejména díky pevnému sevření města hradbami. Tohoto faktu využilo ke zvýraznění svého náskoku zejména Brno. Roku 1830 byla dokončena budova divadla na Horním náměstí, roku 1841 přijel do Olomouce první vlak. V této době obývalo město přibližně 15 tisíc obyvatel, dvě třetiny z nich hovořily německy. Poté, co kolem Olomouce připraveného na obléhání s nezájmem protáhla pruská armáda směrem na Vídeň, začali olomoučtí postupně likvidovat hradby, aby nebyl dále omezován jeho růst.

Po vzniku samostatného Československa získalo v Olomouci české obyvatelstvo početní většinu, která se ještě zvýraznila po připojení okolních měst, dnešních periferních čtvrtí. Podle sčítání lidu žilo v Olomouci roku 1920 celých 60 tisíc lidí, z toho dvě třetiny Čechů. Dvě války udusily rozvoj průmyslu, druhá světová navíc přinesla ničení stavebních i kulturních pamětihodností. V poválečném období dal zničenému orloji novou škrabošku umělec Svolinský a jeřáby postavily kolem města nové hradby, tentokrát dvanáctipatrové a z panelů.